Balíček je soubor, který obsahuje nějakou aplikaci nebo knihovnu apod. Existuje několik formátů, větev Debianu používá balíčky deb, několik dalších větví využívá rpm a třeba větev Arch Linuxu používá vlastní formát pkg.tar.zst. Názvy balíčků obsahují název aplikace/knihovny, verzi aplikace a revizi autora balíčku. Např.
- firefox_144.0.2-1_amd64.deb
- firefox-144.0.2-1-x86_64.pkg.tar.zst
- firefox-144.0-1-omv2590.znver1.rpm
Firefox myslím představovat nemusím, stejně jako verzi 144, následovanou nějakou subverzí a za pomlčkou se skrývá ona revize autora balíčku a architektura, pro kterou je balíček sestaven. Přičemž v posledním názvu můžete vidět i zkratku distribuce i jejího sestavení (omv = openMandriva, znver = sestavení pro AMD Ryzen). Každopádně pokud se uživatel chová jak má, s těmito věcmi se za běžného provozu nesetká, ve správci balíčků prostě vidí hlavně název aplikace a na tu si klikne a nainstaluje si jí, což znáte ze svých mobilů.
Balíčkovací systém je zjednodušeně řečeno systém na vytváření balíčků a jeho správu. Větev Debian používá apt (Advanced Package Tool), několik větví Linuxu používá rpm (Red Hat Package Manager) a Arch Linux používá vlastní, přičemž při psaní těchto řádků jsem si uvědomil, že asi nemá název :).
Repozitář je úložiště, ve kterém jsou všechny balíčky pro danou distribuci.
Uživatelský repozitář je dalším úložištěm pro balíčky, které ať již z právních důvodů nebo z rozhodnutí vývojářů distribuce nejsou v repozitáři distribuce. O uživatelských repozitářích si ještě budeme povídat později.
Zrcadla repozitáře – repozitář víme co je. Pokud bude repozitář umístěný v Německu a uživatelé budou v Kanadě, Čechách a Japonsku, Čech bude stahovat z repozitáře rychle, Kanaďan i Japonec to budou mít na velmi dlouho. Proto existují zrcadla repozitáře = synchronizované kopie na místních serverech, které jsou rozseté po celém světě. Jako příklad hezky poslouží seznam zdrcadel Debianu.
Správce balíčků se stará o správu, instalaci a odinstalaci aplikací a všeho co potřebují ke svému chodu. Jde vlastně o grafickou aplikaci (nadstavbu balíčkovacího systému), kterých je celá řada, ale v principu fungují všechny stejně. Liší se funkcemi nebo přehledností informací. Větev Debianu dříve hojně používala Synaptic (za mě dodnes nepřekonaný správce balíčků), který bývá nahrazen jiným. Ve větvi SUSE panuje Yast, ve větvi Arch Linux je hojně používán správce Octopi. V posledních letech vytvořili vývojáři grafických prostředí svoje řešení (KDE Discover nebo GNOME Software), které se dostává do popředí, protože používají systém zobrazování a popisu, jako jsou lidé zvyklí třeba z Androidu. Nutno podotknout, že pro začátečníka jsou vhodné pro svoji jednoduchost, která je zároveň i jejich slabostí. Až se setkáte s hledáním verzí knihovny uvnitř balíčku nebo si nebudete moci vzpomenout na název aplikace, ale rádi byste vyhledali aplikaci podle funkce, velmi rychle přijdete na to, že „starý správce s full textovým vyhledáváním“ má něco do sebe. Přesto je na místě je na začátku používat – cokoliv vám ulehčí běžné kroky je fajn.
Závislosti balíčků je pojem, za kterým se ukrývá několik věcí. V první řadě jde o to, aby aplikace fungovala, potřebuje k tomu nějaké knihovny, popř. další aplikaci atd. Pokud kliknete na aplikaci, kterou chcete nainstalovat, správce balíčků vám vypíše, co vše bude spolu s aplikací instalovat. Jinými slovy, knihovny a další věci se v systému sdílí, až na výjimky je v systému přítomna pouze jedna verze knihovny, aplikace atd. A přesně s tou verzí je sestavován celý repozitář, všechny balíčky. Proto když si stáhnete balíček např. určený pro verzi Debian 12 a pokusíte se jej nainstalovat ručně do verze 13, je velmi pravděpodobné, že to nepůjde. Samozřejmě nedává smysl stahovat balíčky mimo repozitář už jen kvůli bezpečnosti, jde jen o příklad.
Meta balíček neobsahuje žádnou knihovnu či aplikaci. Slouží k instalování např. skupiny aplikací nebo celých prostředí se vším všudy. Obsahuje tedy jen seznam balíčků (závislost), které mají být nainstalovány. Používá se pro ně i termín „vzory“. V některých distribucích jsou meta balíčky zakázány.
Terminál je často vnímán jako sprosté slovo :). Jde o kategorii aplikací, které jsou využívány pro ovládání systému pomocí systémových příkazů. Každé pracovní prostředí nabízí vlastní terminál a existuje celá řada dalších. V principu fungují stejně (zadám příkaz a stisknu enter), liší se možnostmi nastavení, některé i funkcemi atd.
Zavaděč systému (boot loader), jak název napovídá, umožňuje zavést, chcete-li spustit, systém. Ve světě Linuxu umí zavaděč pracovat i s dalšími operačními systémy, čili nastartuje linuxové distribuce, BSD nebo MS Windows. Dlouhou dobu je nejběžněji používaný zavaděč grub (grub2).
Modul, modul jádra, jaderný či jádrový modul (kernel module) – můžete se setkat s těmito označeními, o kterých se vedly debaty ve smyslu, co je správný výraz, překlad :). Za mě je to poměrně jedno, modul jádra z našeho pohledu označuje to, co znáte jako ovladač. A jak název napovídá, jde o „ovladače v jádře systému“. Ještě bych měl okrajově zmínit dynamické moduly. V lidštině – jde o způsob, který byl připraven pro výrobce hardwaru, kteří nechtějí mít svůj modul v jádře systému. Přesto vývojáři z linuxového světa i těmto výrobcům šli naproti a připravili Dynamic Kernel Module Support (dkms), který automatizuje sestavení modulu. Tzn. v případě, že je aktualizováno jádro systému, se poté spustí proces, který příslušný modul sestaví tak, aby fungoval s novým jádrem. Toliko jako informace stačí. Pamatujte si zkratku dkms, se kterou se setkáte např. v případě, že máte grafickou kartu od společnosti Nvidia.
Sezení (session) je termín, který potkáte v pracovním prostředí nebo i v terminálu. Důvod, proč zde termín sezení zmiňuji, že se můžete setkat např. s termínem Sezení plochy. Samotným sezením je – opět zjednodušeně řečeno – myšlen akt, kdy se přihlásíte do systému. Je tedy aktivní uživatelský účet. Můžete se s tím setkat v případě, že distribuce nabídne spustit grafické prostředí za pomoci Waylandu nebo X/xorg/X11 (co to je se dočtete později). Některé aplikace mohou nabídnout vlastní sezení, tedy bez spouštění grafického prostředí. Jako příklad mě napadá obchod Steam nebo multimediální centrum Kodi.
Ukázka dostupných sezení v systému. Pokud nainstalujete více pracovních prostředí, zobrazí se v takovémto seznamu na přihlašovací obrazovce, jako další sezení.