Na to jsem málem zapomněl. Existuje jich několik druhů. Zde vás nebudu trápit historií, jen okrajově :).
Klasické instalační médium obsahuje základ systému, několik pracovních prostředí a řadu aplikací. Při instalaci si můžete vybrat, co nainstalovat chcete a co ne. Dodnes se v řadě distribucí ponechává označení DVD. Jde o offline instalaci.
Živá média (live) obsahují systém, jedno pracovní prostředí a vývojáři vybrané aplikace. Živé proto, že si můžete systém zavést a vyzkoušet, bez jeho instalace. Samotná instalace je de facto zkopírování obsahu živého média na disk. Doplním, že s během doby se měnila označení, podle aktuálních médií – live-cd, live-dvd, live-usb. Také jde o offline instalaci.
Síťová instalačka (net install) je minimalistická, obsahuje základní systém a pro vše ostatní si sahá do repozitáře. Jde tedy o instalaci online, přičemž si tak můžete vybrat konkrétní pracovní prostředí, konkrétní aplikace, prostě si to tak trochu uvařit podle svého. Výhodou je, že po instalaci systému v tomto případě nebudete muset systém aktualizovat, protože se instaluje z aktuálního stavu repozitáře. Nevýhodou je, že rychlost instalace závisí na vašem internetovém připojení.
Kombinace živého média a online instalace je další způsob, kdy si můžete osahat linuxovou distribuci bez instalace, ale samotná instalace probíhá online, z repozitáře distribuce.
Kuchaři se rozhodli, na jakých talířích chtějí tu svoji svíčkovou podávat. Řada z nich nabízí více možností, typicky klasická i live média, někteří se rozhodli jen pro klasické instalačky, jiní jen pro živá média. V zásadě je to z pohledu uživatele jedno, chci vám jen předat informaci, abyste se snáze zorientovali. Pokud uslyšíte termín, že ta distribuce je „live“ nebo „živá“, odvíjí se toto označení od typu instalaček.
Pozn.: ještě existují živá média některých distribucí, ze kterých není možné systém nainstalovat. Jde o médium určené k tomu, aby si uživatel mohl osahat konkrétní distribuci. A jak správně tušíte, takové médium najdete jen u distribuce, která neposkytuje klasická živá média s instalátorem systému.
Zákonitosti zkoušení systému z živého média
Další věc, na kterou jsem zapomněl, díky za tip.
Pokud zavedete systém ze živého média, je načten do operační paměti a dále využívá místo na USB disku, ze kterého budete systém zavádět. Pokud budete instalovat aplikace ve velkém a zkoušet kde co, myslete na to, že jste omezeni kapacitou operační paměti ve vašem počítači i velikostí USB disku, který použijete.
Dále je na místě myslet i na rychlost vašeho USB disku. Bude diametrální rozdíl mezi pomalou a rychlou „fleškou“ v odezvě systému.
Veškeré změny, které uděláte (instalace aplikací, nastavení prostředí…) se odehrávají v operační paměti a tak po restartu či vypnutí počítače „zmizí“, neukládají se na USB disk.
Tip: to vše dohromady říká jednu věc. Živé médium je fajn na první rozkoukání, ale pokud chcete něco reálně zkoušet, mnohem lepší je instalace systému. Pokud jde o váš první výlet do světa Linuxu, kdy nemáte jasno ani ve výběru pracovního prostředí ani samotné distribuce, je praktičtější i bezpečnější instalovat systém do virtuálního stroje. Za prvé velmi rychle můžete „změnit distribuci“, za druhé můžete instalovat distribucí více, můžete řádit jak černá ruka s pracovními prostředími a všemi možnými aplikacemi a hlavně se vše odehrává v rámci virtuálního stroje, takže si ani nemůžete zlikvidovat svá data. Nechvátejte, rozkoukejte se, vyberte si adepty k vyzkoušení z řad distribucí i pracovních prostředí a pak teprve instalujte. Je dobré jedním dechem dodat, že virtuální stroj má své limity i omezení a nepoví vám nic o tom, jak bude ta daná distribuce fungovat na vašem hardwaru. To již bude disciplína určená pro klasickou instalaci.