Zcela jistě jste se dočetli, že existuje mnoho distribucí a že jsou v nich velké rozdíly. Někdo doporučuje distribuci jednu, jiný druhou a tak dále. Bohužel tak často činí pouze na vlastních preferencí bez ohledu na preferencích tazatele. Často různá doporučení stojí pouze na fanouškovství a někdy i bez dalších znalostí, nebo bez ohledu na to, jaký má tazatel vlastně hardware. Tak si pojďme povědět něco o těch „milionech“ distribucí Linuxu a těch výhradně „nejlepších“ distribucích.
Realita distribucí Linuxu
Pravda je taková, že existuje hrstka základních distribucí, ze kterých vznikaly a vznikají nové. Pokud z jedné distribuce vzniklo několik dalších, nazýváme to linuxovou větví a distribuce v rámci linuxové větve nejsou zásadně odlišné, skutečné rozdíly jsou často minimální nebo vůbec žádné.
Jako příklad můžeme použít distribuci Debian, sedící na kořenech stejnojmenné linuxové větve, která je velmi rozvětvená. Nejznámějšími distribucemi z této větve jsou distribuce Ubuntu a Mint. Pokud na to budeme koukat z pohledu uživatele, tak pokud se naučí s jednou z nich, může bez problémů používat libovolnou z celé větve Debianu. Pro představu větvení sem vložím odkaz na obrázek z wikipedie.
https://en.wikipedia.org/wiki/Linux_distribution#/media/File:Linux_Distribution_Timeline.svg
Pokud vynecháme silně specializované distribuce a zaměříme se na ty, které se používají v osobních počítačích, tak tyto větve spočteme na prstech jedné ruky. Pokud se do toho více ponoříme, těch základních, ze kterých vzešly další, s nějakými drobnými úpravami či jejich v podstatě kopie, používající často i stejné repozitáře (zdroj aplikací), je opravdu hrstka.
Pokud si budete chtít udělat průzkum, dobře poslouží web Distrowatch, kde si můžete prohlédnout popisy distribucí, včetně informace, na které distribuci je založená. Např. Zorin OS je založen na Debianu a Ubuntu LTS, všechny patří „na větev“ Debianu. Zjednodušeně řečeno, tyto distribuce jsou příbuzné a není mezi nimi velký rozdíl. Např. na Ubuntu vznikla celá řada distribucí, které se de facto neliší vůbec.
Jak nahlížet na distribuce
Pokud zvažujete používání Linuxu, jistě jste již zaznamenali označení uživatelská distribuce. V některých případech je to zavádějící, protože tak bývají označovány i distribuce, ve kterých toho uživatel příliš nenastaví pouze s myší v ruce. Takové distribuce osobně za příliš uživatelské nepovažuji. Nebudu zde vypisovat všechny distribuce, byť v průběhu času si tu některé představíme. Tuto informaci naleznete na webu Distrowatch, označenou jako Kategorie – pro začátečníky, pokročilé atd.
Dalším důležitým parametrem je rozdělení distribucí z pohledu aktualizace. V zásadě existují LTS, stabilní, testovací, nestabilní a rolující verze. Testovací a nestabilní bych vynechal, to by nebyla úplně dobrá volba – jde o vývojové verze.
Stabilní verze jsou v zásadě verze, které se k nějakému datu zmrazí, stabilizují a nic se v nich nemění. Žádné nové verze programů, prostředí, verze jádra systému. Jinými slovy, jsou stabilní, protože se v nich nic nemění.
LTS verze (vydání s dlouhodobou podporou) je na tom podobně jako stabilní verze, byť se v některých distribucích uživatelé dílčích aktualizací a novinek dočkají, ale příliš jich není.
Rolující distribuce naopak dostávají aktualizace všech částí systému i aplikací.
Abychom si uměli vysvětlit souvislosti, musím trochu odběhnout do tématu. Ovladače k hardwaru se nacházejí, až na výjimky, v jádře operačního systému (jádro systému je ten Linux). Při vývoji následující verze jádra, je stanovené časové okno, do kdy se do nové verze přidávají nové věci, včetně modulů (ovladačů) od výrobců hardwaru. Po uzavření tohoto okna se do něj již nové věci nedostanou, říkáme tomu, že se zmrazí jeho stav a od té doby se testuje a ladí. Od zmrazení, přes testování, ladění až k jeho vydání, uběhne typicky zhruba půl roku. Po jeho vydání se dostane do rolujících distribucí poměrně záhy, do stabilních až do dalšího vydání distribuce a do LTS vydání se typicky dostane až následující LTS verze jádra. To může trvat od vydání nového jádra několik měsíců až několik let. Pozn.: ano, i linuxové jádro vychází ve verzi LTS, používá se označení „longterm“, viz přehled na stránce projektu.
Pokud nějaký výrobce hardwaru plánuje na podzim vydat nějakou novinku a chce mít od počátku ovladače v linuxovém jádře, musí je tedy dodat někdy na jaře. Na podzim budou v rolujících distribucích a podle distribuce a jejího intervalu v LTS a stabilních někdy další rok nejdříve, za některých okolností ještě o poznání později. Podobnou prodlevu čeká libovolnou novinku, novou funkci atd.
Nic na světě ale neplatí plošně. Stejně jako rolující distribuce mají mezi sebou zástupce, kteří jsou k čerstvým aktualizacím zdrženlivější, tak se některé distribuce z řad „stabilních“ vydaly cestou kompromisní a některé LTS vydání dostávají „velké aktualizace“, podobně jako tomu bývalo ve světě MS Windows pomocí service packů. Přesto si své zaměření distribuce víceméně drží.
Tuto informaci považuji při výběru distribuce za důležitou, když máte nový či relativně nový hardware. U laptopů to často platí ještě déle. Z čehož vyplývá, že podpora hardwaru mezi rolující a LTS či stabilní verzí je vzdálena několik měsíců až let. Nyní se můžeme vrátit zpátky k verzím vydání, máte informaci, proč v některé distribuci lidem jejich desktop/laptop funguje mnohem lépe, než v jiné. Není to o „kvalitě“ distribuce, ale o její vhodnosti pro daný počítač, tedy o správné nebo špatné volbě uživatele.
Řada uživatelů Linuxu preferuje stabilní nebo LTS vydání a považuje rolující distribuce za nestabilní (neplést s výše jmenovanými nestabilními vydáními, které jsou verze vývojové, tedy potenciálně opravdu nestabilní). Jiná část linuxáků, včetně mně, považuje rolující distribuce za stabilní. Je na každém, co mu vyhovuje, co preferuje, budiž vám informací, že pokud si koupíte třeba nový herní stroj, nainstalujete stabilní či LTS distribuci, budete na vytoužený výkon čekat v řádech měsíců až let.
Praktická ukázka rozdílu výkonu relativně nového počítače mezi distribucí konzervativní a rolující vám může napovědět, jaké vydání distribuce zvolit pro novější počítač.
Jak vybírat uživatelsky přívětivé distribuce
Když jsem přecházel na Linux já, psal se rok 2007. Linuxový svět byl jiný. Z pohledu uživatelské přívětivosti i podpory hardwaru horší, což se posunulo o vesmír dopředu. I lidé byli jiní, z pohledu ochoty a jednání byli o poznání vřelejší a to mi v mnohém pomohlo. To si sebou nesu dodnes a v tomto duchu budu vést i tento web, i přes nelibost lidí, kterým se nebude líbit, co jsem už napsal a co ještě na tento web psát budu.
Když jsem si vybíral distribuci kdysi já, měl jsem štěstí, že nebylo tak rozšířené být zarytým fanouškem některé distribuce a rvát se za ní za každou cenu. Za ta léta jsem prošel řadu distribucí, jak se měnil svět Linuxu, jak se měnily moje požadavky a samozřejmě jak přibývaly zkušenosti. Na počátku si člověk přijde bezradný, je jich tolik, co si vybrat? Tehdy se mi dostalo rady „já používám tohle, ale tohle nebo tohle by ti taky mohlo vyhovovat. Vyzkoušej si je a vybereš si. A dej vědět, jak to dopadlo, držíme pěsti. Kdybys něco potřeboval, přijď se poradit„. A z tohoto někdejšího přístupu si odneste, že je dobré vyzkoušet distribucí několik a hlavně z několika větví. Pokud vám jedna distribuce nesedne a zkusíte jinou z té samé větve, téměř jistě vám nesedne také.
Co je to uživatelsky přívětivá distribuce?
Asi bychom to mohli definovat tak, že půjde o distribuci, kde co možná nejvíce věcí funguje hned po instalaci, disponuje grafickými nástroji k nastavení co možná nejvíce věcí a nebude hned uživatele tlačit do terminálu. Bohužel takových distribucí nikdy moc nebylo. Dříve to byly distribuce založené na distribuci Mandriva a také distribuce openSUSE. Tyto dvě distribuce měly centrum nastavení systému a v tomto ohledu byly distribucemi bezkonkurenčními. Mandriva zanikla, vzešla z ní distribuce Mageia, která pokračuje stejným směrem, byť se nyní (rok 2025) vývojáři nemohou rozhoupat k vydání nové verze a jsou tak trochu pozadu. Doufám, že se situace v Mageie zlepší, byla by to škoda.
Je na místě jedním dechem dodat, že spousta nastavení jak systému, tak hardwaru je automatizována nebo podporována nějakým softwarem, jenž najdete napříč distribucemi. Jedním příkladem za všechny budiž zvukové karty, kdy jsme před řadou let blbnuli v terminálu, abychom na desktopu dosáhli třeba 5.1 zvuku, o laptopech nemluvě, to byla kapitola sama o sobě. Dnes je běžnou součástí všech distribucí software, kde si tyto věci naklikáme, přepínáme mezi jednotlivými zařízeními a posíláme zvuk kam chceme. Jinými slovy, řada ovládacího softwaru je přítomna ve všech distribucích.
Na druhou stranu existuje řada funkcí, které si uživatel tak snadno naklikat nemůže a zde mohou pomoci některé distribuce, které mají svůj ovládací software, resp. ovládací centrum.
Přesto najdeme některé funkce, které ve světě Linuxu prozatím naklikat nelze. Většinou jde o specifická nastavení, ale je dobré si říkat věci tak, jak jsou. Domnívám se, že ovládací software hardwaru a systémových nastavení, kterým rád říkám klikátka, jsou pro uživatele velmi důležitá.
Proto vám představím klikátka v uživatelských distribucích, ale i pracovních prostředích.
Pracovní prostředí
Termín pracovní prostředí je další věc, kterou je dobré se prokousat na začátku. Zjednodušeně se dá říci, že jich je celá řada, přesto je jich jen pár, kde by měl nováček začínat – zase půjde o klikátka. Nebudu chodit kolem horké kaše, pojďme na to:
GNOME se vydalo cestou revoluce. Do jisté míry nezapře původní inspiraci v MacOS, ale dávno jsou implementovány nápady, které jedni opěvují, jiní se chytají za hlavu. Je to prostředí, ve kterém se musíte rozkoukat, zorientovat a buď vám sedne nebo ne.
KDE Plasma jde cestou evoluce. Klasické rozvržení plochy či více ploch, je v průběhu času doplňováno o nové funkce, přičemž nabízí velkou míru možností nastavení. Přizpůsobivost je hlavní devizou prostředí KDE Plasma, ale jeho klasické pojetí ať nastavíte nebo ne cokoliv, je zachováno.
Cinnamon vznikl na stejném technickém podvozku jako GNOME v době, kdy se v GNOME rozhodli pro revoluci. Jde o klasicky navržené pracovní prostředí, kde toho zas tolik nenastavíte jako v Plasmě, ale přesto nabízí jistou míru konfigurovatelnosti, kombinovanou s poměrně příjemným prostředím.
MATE je ze stejné dílny jako Cinnamon, avšak Cinnamon naskočil na modernější vlnu GNOME verze 3, MATE je inspirováno starší verzí GNOME 2 a je více retro; v tom dobrém slova smyslu.
Xfce je tu s námi celou řadu let a před vznikem prostředí Cinnamon a MATE vlastně sekundovalo prostředí GNOME jako konzervativnější a ne tak náročné prostředí. Po revoluci GNOME si získalo větší pozornost a je také stálicí mezi klasickými prostředími vhodnou pro uživatele začátečníka.
Těchto pět pracovních prostředí bývá nejčastěji doporučováno. Já bych se nebál to pro úplného začátečníka zúžit na tři – GNOME, KDE Plasma a Cinnamon.
Velké distribuce vs malé distribuce
Další informaci, kterou se dozvíte a mnoho vám neřekne, je velikost. Důvod proč se to budete dozvídat je především minulost a zkušenosti. V minulosti se objevovaly chyby, problémy, nové otázky, které se často řešily jen v rámci distribucí, nikoliv v rámci světa Linuxu. Pokud stály za distribucemi velké týmy či dokonce firmy, řešily problémy rychleji, efektivněji. Proto to v nás tak trochu zakořenilo. Svět Linuxu se ale v mnohém změnil a drtivá většina věcí se řeší více plošně. Přesto je pro začátečníka lepší, pokud si zvolí distribuci s velkou komunitou, protože má šanci položit dotaz více lidem z komunity a tak existuje větší šance, že se dozví odpověď a navíc v kratším čase. Samozřejmě s větší komunitou se zvětšuje počet těch, kteří vám neporadí (často odpověď neznají) a pošlou vás do vyhledávače apod. Jaká je společnost, taková je libovolná komunita. Naučte se tyto odpovědi odfiltrovat a počkejte si, až vám odpoví někdo normální. Jistě, lecos se dá ve vyhledávači najít a nebojte se ho použít. Zbytečné zatěžování fór na místě není, ale pokud si opravdu nevíte rady, nezapomeňte zmínit, že jste hledali, ale nenašli. Nebojte se ani přiznat, že si nevíte rady. Jak se říká, žádný učený z nebe nespadl a pokud ve fóru distribuce narazíte na někoho, kdo má ego větší než mozek, přejděte to. Počkejte si, skutečná rada nebo nasměrování dříve či později přijde.
Můj tip na začátek
Nebojím pro začátek mezi adepty pro nováčka zařadit do výběru právě openSUSE a třeba i Mageiu. OpenSUSE je k dispozici jak ve stabilním (Leap), tak rolujícím (Tumbleweed) vydání, Mageia pak ve stabilní verzi. Zde dodám, že Mageia je hodně pozadu a tak bych jí instaloval jen na starší stroj. Doporučuji jí jen z pohledu klikátek, protože jsem na této větvi Linuxu začínal a pamatuji si, jak mi to pomohlo.
Obecně bývají doporučovány také distribuce Ubuntu a Linux Mint z větve Debian. Poslední dobou bývá také doporučovaný Zorin OS,
Z větve Arch Linuxu bývá doporučováno, ale některými uživateli Arch Linuxu kritizované, Manjaro, které ale už nějakou dobu nepodporuje akceleraci videa na grafických kartách AMD. Pokud jste filmofilové nebo pedanti na to, aby vám vše fungovalo jak má a máte grafickou kartu AMD, pak čím dál častěji slýcháme o distribuci CachyOS, coby adepta na uživatelskou distribuci větve Arch Linuxu.
Z větve Red Hatu bývá doporučována distribuce Fedora. Sem také patřila Mandriva, tedy i dnešní Mageia či OpenMandriva.
Je na místě ale jedním dechem dodat, že větev Arch Linuxu a Debianu nedisponují nějakým centrem nastavení systému a distribuce na nich postavené jsou závislé na klikátkách, které jsou v pracovních prostředích. Což není nutně špatně, jen si pamatuji, jak dobré bylo každé jedno klikátko v mých začátcích. Než připravím podrobnější představení jmenovaných uživatelských distribucí, tak vám to předám alespoň takto.
Moje historie distribucí
Začínal jsem testem Fedory, Mandrivy, openSUSE a Debianu, přesně podle rad na ABCLinuxu.cz, abych čirou náhodou skončil u distribuce PCLinuxOS, kde jsem zakotvil na dlouhá léta a impulsem ke změně bylo odstranění 32bit části systému z repozitáře a tlačení do Flatpaku. Zároveň s PCLinuxOS, jsem na dalších počítačích používal Fedoru a Debian. Potom jsem používal openSUSE Tumbleweed či OpenMandrivu, pak nějakou chvilku Kubuntu, které jsem musel opustit po pořízení nového počítače a navrátit se k rolujícím distribucím. Samozřejmě jsem si musel zablbnout i s Gentoo, aby mne oslovil Sabayon Linux. Následoval Arch Linux, abych si pak uvědomil, jak jsem líný a sáhl po klikavějším Manjaru a nyní již nějaký čas používám CachyOS. V podstatě se dá říci, že po opuštění PCLinuxOS jsem hledal „nový domov“, abych jej našel ve větvi Arch Linuxu, kde se mi bydlí dobře :). Na serverech jsem používal Debian, CentOS a Arch Linux.